7:30 – Probouzim se po asi 7 hodinach nepreruseneho spanku. To neni spatne na 6hodinovy jet lag. Julie jeste nespi, tak si chvilku piseme a volame.
8:30 – snidane
10:00 – Vyrazim na 2km prochazku ke hrbitovu, kam Julie v lednu nedosla.
10:50 – Podarilo se, maji to moc hezke. Udelam par fotek a vracim se. Cestou nakoupim nejake zasoby v Tescu.
11:40 – Nezda se mi, ze bych tudy uz sla.
12:05 – Nikde nikdo, snad jsem je nezmeskala…
12:30 – Odjezd se pry o pul hodiny posunul, uff…
12:50 – Checkup – krev, rentgen hrudniku, vaha, vyska, teplota, tlak, EKG.
13:30 – Hotovo. Jdeme se jeste podivat na pokoj, kam se zitra prestehuju. Nebo spis na podobny.
14:30 – Prijedeme na kliniku a podepisuju souhlas s operaci a par dalsich papiru. Potom pro psychiatra nakreslim postavu a obrazek s domeckem, stromeckem a lidmi. Ptaji se me na priority – (jestli citlivost, vzhled a hloubka). Ale je to asi spis jen pro statistiku. Dr. Suporn je perfekcionista.
15:30 – Rozhovor s mistnim psychiatrem, klasicke otazky, pekne se s nim povidalo a za 10 minut bylo hotovo.
16:00 – Dostala jsem knizecku s instrukcemi na pristi dny, krabicku dilatoru a kyticku. Same hezke veci. Rychly obed a vracim se cekat na Suporna. Je pondeli, takze je tu spousta holek na prohlidce.
17:00 – Konecne potkavam svetoznameho chirurga. Velice rychle me prohlidne. Materialu mam pry dost, takze nebudu potrebovat extra kozni step. Juchu! Nasleduje prezentace jeho techniky, se kterou zacal pred 16 lety. (Je uklidnujici vedet, ze ma za sebou spousty a spousty pacientek.) Dava si dost velky pozor, aby bylo naprosto jasne, kdy pro srovnani mluvi o jine technice. (“Not my technique.”) Minimalni garantovana hloubka je 14 cm. A strasne zduraznuje, jak je nezbytne pravidelne dilatovat. Cele to trva tak 20 minut.
17:30 – V tento cas jezdi hotelovy minibus do Central Plaza, velkeho nakupniho strediska asi 5 km daleko. Jedu jedina. V minibuse se z otvoru klimatizace spousti pavoucek. Domlouvam se s ridicem, ze se vrati za hodinu a pul.
Nakupak je to fakt obrovsky. Spousta stanku a obchudku jen s prislusenstvim pro mobily. Smart cover pro iPad Air 2 ovsem nemaji nikde.
19:00 – Uvedomuju si, ze hodina a pul je hrozne malo. Snazim se dovolat do hotelu, ze pro me jezdit nemusi, ze si vezmu zpatky taxi. Nedari se mi to, tak pockam na minibus a hrozne se ridici omlouvam, ze jel zbytecne.
Ve velkem supermarketu uvnitr, ktery je pres tri patra, kupuju ruzovy kufr, abych vsechno pobrala, az poletim domu. A moc hezkou sukynku. Tu jsem proste musela mit.
21:15 – Po veceri zjistuju, ze masaze, kam jsem chtela jit na konec, uz maji zavreno. A zavira i vetsina ostatnich obchodu.
Duveryhodne jsou pry ruzove taxiky. Pred nakupakem stoji jen modro-zluty. Risknu to. “No meter,” rika ridic. Takze vim, ze si musim cenu domluvit predem. 200 Bahtu je celkem OK. Zvykla na evropsky pravostranny provoz mu malem vlezu na misto ridice.
21:45 – Jeste se rychle stehuju do jineho pokoje, protoze pod okny huci chladici veze klimatizace nebo neco takoveho. Bohuzel neni volny pokoj na druhe strane hotelu. No aspon jsem, od nich dal.
Uplne utahana jeste vyperu, protoze jsem uz skoro vsechno zpotila, osetrim na nohou puchyre z dopoledniho vyletu, zavolam domu a spat.
